Dnes v noci mě napadla myšlenka na děti.
Na naše skutečné děti.
A taky na ty, které máme uvnitř.
Často slyším rodiče říkat:
„Nechci, aby to moje dítě mělo tak těžké jako já.“
„Nechci, aby zažívalo to, co jsem zažíval/a já.“
„Chci mu dát to, co jsem já jako dítě neměl/a.“
A já si už mnoho let uvědomuji, že práce s archetypem vnitřního dítěte je vlastně něco podobného.
Jen je ta touha konečně adresovaná správnému adresátovi.
Je za ní přání prožít některé části svého dětství trochu jinak.
Dostat péči.
Pozornost.
Lásku.
Možnost rozhodovat.
Možnost mít slovo, na které bude brán zřetel.
Já jsem jako malá například velmi silně prožívala, že nemám možnost rozhodovat o tom, co se bude dít.
A tak se ze mě časem stal tak trochu solitér.
Neměla jsem potřebu vyjednávat se skupinou, co budeme dělat.
Nechtěla jsem se přít.
Protože někde uvnitř bylo přesvědčení:
„Stejně to nemá cenu.“
A bylo to tak bolavé místo, že jsem do něj raději vůbec nešťourala.
Udělám si svůj program.
A když se někdo bude chtít přidat, může.
Jenže…
Co když s tím místem začnu opravdu komunikovat?
Co když té malé holčičce, která se kdysi naučila všechno zvládnout sama, začnu věnovat pozornost?
Zeptám se jí:
„Jak ti v tom vlastně je?“
„Co bys chtěla?“
„Co potřebuješ?“
„A co bys chtěla, abych za tebe řekla nahlas?“
Možná tu nikdy nebude ten dokonalý partner, který mi bude dělat lepšího rodiče.
Možná nepřijde nikdo, kdo zpětně opraví všechno, co bolelo.
Ale můžu tu být já.
Já, která ji vyslechne.
Já, která se jí zastane.
Já, která za ni bude vyjednávat.
Já, která řekne:
„Tohle nechci.“
„Tohle potřebuji.“
„Na tomhle mi záleží.“
A možná právě tím se z toho citlivého místa postupně nestává slabost.
Ale zdroj.
Protože ta malá holčička, která se kdysi naučila stáhnout a všechno si zařídit sama, v sobě možná nenese jen bolest.
Nese v sobě také schopnost být citlivá.
Vnímat druhé.
Důvěřovat.
Prosadit se.
Sdílet.
A tvořit vztahy, ve kterých má svůj hlas.
Komunikace s vnitřním dítětem je pro mě už roky jednou ze zásadních technik.
Pomáhá mně i mým klientům lépe rozumět vlastním emocím, nastavovat hranice a postupně si brát život víc do vlastních rukou.
Protože někdy nepotřebujeme čekat, až nám někdo dá to, co jsme kdysi nedostali.
Můžeme se naučit dát si to sami.
A možná právě to je jedna z nejkrásnějších podob dospělosti. 🤍
