a proč vision boardy nefungují přesně
Co kdyby existoval vesmír, kde se přání plní?
Myslím, že ano.
A že to celé začíná tím, co si přejeme a hlavně jakým způsobem.
Je to nádherně vidět u malých dětí. Když něco moc chtějí – a může to být úplně obyčejná věc. Zmrzlina. Hrát si. Být v objetí.
Vidíte jim ty malé jiskřičky v očích. A ve vás se probudí přirozená touha jim to splnit.
Možná to tak nemá každý.
Možná s touto touhou už nejsme spojení.
Jako děti jsme ji měli všichni. Byla nevinná, silná a možná trochu naivní. A někde po cestě jsme ji ztratili.
Znáte ten pocit, když někdo říká, co by chtěl nebo potřeboval – ale za jeho slovy už je cítit zklamání?
Že to nejspíš nedostane.
Nebo stud si o to říct.
A pak je tu ještě jiná možnost: člověk si myslí, že od nikoho nic nepotřebuje. A všechno zvládá sám.
Pamatuju si moment, kdy jsem si přestala přát.
Bylo mi asi deset let a moc jsem si přála stříbrnou zimní péřovku. Dokonale se mi hodila k tehdy super moderním modrým botám na vysoké bílé platformě. Bylo září a s mámou jsme ji zahlédly v obchodě. Prohlížela jsem se v ní v zrcadle a věděla jsem, že to je přesně ono.
Máma mi ji nechala „vybrat“ – a pak ji vrátila na ramínko se slovy:
„Třeba ti ji přinese Ježíšek. Kupovat ji nebudeme.“
Asi si umíte představit, co se děje v dítěti, když už je tak blízko něčeho, po čem touží, a pak se to celé rozplyne. Vánoce jsou za tři měsíce – a to je v životě dítěte pocitově skoro rok. Nedohledno.
A ano, tu bundu jsem dostala.
Ale když jsem ji viděla, bylo mi zle. Neměla jsem radost. Na sobě jsem ji měla asi třikrát.
Tam jsem se naučila, že přání bolí.
A že je možná lepší netoužit.
Jenže přání nejdou odkládat na „někdy“.
Dějí se teď.
I když my dospělí vnímáme čas jinak a máme představu o tom, co znamená měsíc, den nebo rok.
A teď k vision boardům.
Ano, částečně fungují.
Ale často se plní obraz, ne vnitřní potřeba.
Mně se to stalo mnohokrát. Obrázky se mi plnily krásně. Všechno vypadalo přesně tak, jak mělo. A přesto – ve chvíli, kdy se to přání dělo – jsem necítila, že je to ono. Že je to to, co jsem vlastně chtěla prožívat.
A proč?
Protože skutečně funkční není vizuální představa.
Ale pocit.
To, po čem naše srdce touží, není obraz.
Je to stav, ve kterém chceme být.
Dřív jsem vesmíru zadávala velké zakázky:
žít u moře, jet poprvé na psytrance festival s přáteli, odcestovat na zimu do tepla, naučit se anglicky…
Dnes jsem se posunula ke krátkodobým a „malým“ přáním.
A hlavně – přestala jsem vesmíru říkat, jak se to má stát.
Přeji si den co den:
– zůstat v pohodovém tempu, které mi nepřináší stres
– probudit se a být obejmutá a políbená
– mít milé setkání
Ten pocit už ve mně voní svou příchutí. A já ho poznám ve chvíli, kdy se mi nabídne jeho realizace.
Zákon rezonance prostě funguje.
Na co se dokážu naladit, to dokážu rozpoznat – a přijmout.
A platí i to, že závist blokuje rezonanci.
To, co druhému závidíme, si sami nedovolujeme mít.
Záviděla jsem spokojeným párům. A někde hluboko jsem jim jejich lásku a souznění vlastně nepřála. Nevím přesně, kdy se to změnilo. Ale dnes, když takový pár vidím, hřeje mě u srdce. A já si ten pocit lásky užívám spolu s nimi.
Proč tedy někteří mají „všechno“ a jiní si pořád připadají jako žebráci?
Klíč je na začátku.
Pokud se v nás zavřel prožitek „Můžu si přát a můžu to dostat“, je potřeba ho znovu otevřít.
Nestačí si to říct.
Je třeba si to autenticky prožít. Do poslední kapky.
Já děkuju, že jsem ten prožitek dostala. Není to tak dlouho. Držím si ho a šířím dál – protože můžu.
A teď otázka pro tebe:
Na jaký malý pocit se dnes dovolíš naladit?
Ne obraz. Ne cíl.
Ale stav, ve kterém chceš být.
Přeji – ať se to plní. ✨
